OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Blízký východ z provincie Quebec vrací úder! Tři roky po vydání výborného alba „Ruins Of Empires“ se tenhle žánrově agilní kvartet kolem marockého rodáka Achrafa Loudiyho vrací s další náloží multikulturního a řádně pompézního metalu. Na „Al Qassam“ čeká posluchače opět spektakulární cesta proti proudu času, do padlých říší a mezi mrtvé či pozapomenuté kultury. Budou se zaříkávat prastaří démoni, číst polorozpadlé svitky, blány bubnů budou sténat, kytary hrozivě bzučet a orchestr burácet. A milovníci exotických odnoží tvrdého kovu vrnět blahem. Ostatně, méně už nelze od AETERNAM žádat.
Kapela se samozřejmě neodchyluje od receptury, která znamenitě fungovala na předchůdci. „Al Qassam“ je tak postavený na pevných žulových základech melodického death metalu, kterým se proplétají melodické power metalové refrény a bombastické orchestrální aranže, v nichž uslyšíte krom klasických nástrojů i podmanivé hlasy orientu či Jižní Ameriky. Oproti „Ruins Of Empires“ posílil akcent na agresivní deathové vozby posílené o explozivní orchestrální aranže. Deska zní ještě kompaktněji a agresivněji, přitom ale ne placatě. Nejednou se těm, kteří trochu zklamaně sledují zplošťování italských velmožů FLESHGOD APOCALYPSE, přivřou oči blahem, když se potkají tvrdě nabušená kila a výkřiky strun i dechů.
Pro AETERNAM ročník 2020 se hodí obtížně přeložitelný anglický přívlastek „cinematic“. Dovednosti kvartetu v oblasti aranžování a propojování orchestrálna s metalem se nadále vybrušují a zdokonalují. Pokud zmínění italští FLESHGOD APOCALYPSE narazili na kamenité dno prázdné pompy, epičnost AETERNAM je i nadále podložená výtečnou prací rytmiky, silnými riffy dua Guertin – Loudiy a melodickými nápady, ve kterým se jako zlatá nit blyští folklórní elementy. V tomto ohledu „Al Qassam“ připomíná rané desky ORPHANED LAND, v téhle podobě ale formálně vybroušenější.
Navíc cením, že si kluci dali tu práci a u videa rozebrali mou recenzi na předchůdce, kde jsem trochu žehral na emocionální plochost melodických vokálů, která vadí hlavně v baladách. „Al Qassam“ obsahuje jen jednu, zato naprosto skvostnou. Kanaďani si do „Palmyra Scriptures“ zavolali na pomoc Kobi Farhiho z ORPHANED LAND a výsledkem je překrásná skladba, která by zářila i na nejlepších řadovkách domovské kapely izraelského pěvce.
Zkrátka nepřijdou ani vyznavači pláče houslí er-hu, které opět dostanou prostor v drtivých „Celestial Plains“. V „Hanan Pacha“ složí AETERNAM hold památku říši Inků a ukážou, že Panova flétna nemusí znít jako výtahová apropriace kdysi mocné kultury. Všechny tyhle klenoty se postupně shromažďují a podtrhují strhující zážitek z desky, která sice startuje jako povinná, řemeslně zručná jízda, ale pak už jen graduje a graduje až do eruptivní „Poena Universi“, v níž zní a hrají AETERNAM vůbec nejlíp ve své kariéře.
Z pozice prima záskoku v dobách, kdy legendy blízkovýchodního metalu „berou saunu“, se Kanaďani na „Al Qasssam“ s lehkostí vypracovali do žánrové extraligy. Tenhle kotouč se letos bude hodně těžko sesazovat z trůnu smrtící pompy.
Kanadská úderka s blízkovýchodní DNA si podruhé (a tentokrát ještě hlasitěji) říká o pevné místo mezi králi symfonického death metalu.
8,5 / 10
Antoine Guertin
- bicí, perkuse, vokály a samply
Achraf Loudiy
- vokály a kytara
Maxime Boucher
- basa, vokály
Maxime Legault
- kytara, vokály
1. Al Qassam
2. The Bringer of Rain
3. Lunar Ceremony
4. Ithyphallic Spirits of Procreation
5. Palmyra Scriptures (ft. Kobi Farhi)
6. Hanan Pacha
7. Celestial Plains
8. Ascension
9. Poena Universi
Heir of The Rising Sun (2022)
Al Qassam (2020)
Ruins of Empires (2017)
Moongod (2012)
Disciples Of The Unseen (2010)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 44:49
DR: 6
Gear: Pioneer XDP 100R + Audio Technica ATH-M60x (Tidal verze)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.